O parašutismu s Jakubem Pavlíčkem

Tandemové seskoky jednoznačně patří mezi to nejoblíbenější, co s námi můžete zažít. Zážitek je to natolik intenzivní, že mu spousta nadšenců propadne už po první zkušenosti a přichází se spoustou zvídavých otázek – třeba jak je možné, že takový adrenalin je pro některé vyvolené denním chlebem.

 

Proto jsme v neformálním prostředí kavárny objektu větrného tunelu v pražských Letňanech během přestávky tréninku vyzpovídali Jakuba Pavlíčka, vojenského parašutistu z Dukly Prostějov, s jehož příběhem jste se již mohli například setkat v dokumentárním filmu Gravitation. Tentokráte se s vámi podělí o to, jak vypadaly jeho začátky v tomto netradičním povolání, vysvětlí jednotlivé disciplíny, na které se specializuje a na závěr poví o tom, čemu se věnuje v současné době.

 

 

Co tě přivedlo k parašutismu?
 

V naší rodině je to taková tradice. Moje babička skákala ještě za svobodna, než měla děti. Po revoluci se ke skákání dostal strýček i táta a když mi táhlo na 18 let, tak mě začali hecovat, že se bojím a neskočím. No a já jsem skočil.
 

Kde působíš v současné době?
 

Od roku 2002 jsem v Prostějově na Dukle a od té doby skáču ještě víc. 
 

Čemu konkrétně se tam věnuješ?
 

My se v Dukle věnujeme třem disciplínám. Je to přesnost přistání, individuální akrobacie za volného pádu a skupinová akrobacie za volného pádu.
 

Mohl bys tyto disciplíny nějak přiblížit?
 

Přesnost přistání je disciplína při které skočí pět parašutistů postupně z letadla, otevřou padáky a na otevřených padácích se postupně přistává na elektronické měřící zařízení, které je umístěné na doskokové matraci. Ten, kdo se prvním dotekem trefí nejblíže tomu absolutnímu středu, po těch osmi závodních kolech vyhrál. Respektive - ty výsledky se sčítají a ten, kdo má po osmi závodních kolech nejmenší odchylku od středu, vyhrává. Počítá se vždycky každý ten jeden závodník do individuálního hodnocení a týmové jsou výsledky všech pěti závodníků dohromady. 

Individuální akrobacie za volného pádu je disciplína, při které vyskočíme z letadla ve výšce 2200 metrů nad zemí a zespodu nás snímá kamera. My provedeme čtyři otáčky a dvě salta dozadu, sbor rozhodčích na zemi z videozáznamu vyhodnotí, jak rychle jsme těch šest figur udělali a jak čistě. 
 

A to trénujete třeba tady ve větrném tunelu?
 

To se tu moc nedá, protože to není pohyb rovně dolů a někam to vždycky driftuje, takže v tunelu to můžeš trochu zkusit, ale není ta pravá simulace.

Tady trénujeme skupinovou akrobacii. To jsou čtyři kluci, kteří vyskočí z letadla, vytváří různé obrazce, různě se tam motaj podle předem natrénovaného scénáře a za nimi, když je to ve vzduchu, skáče kameraman a z toho záznamu potom rozhodčí hodnotí, kolik těch změn, a jestli správně, jsme udělali v tom pracovním čase, který je 35 sekund. 

 

Tým Dukla Prostějov při skupinové akrobacii

 

Musel jsi někdy překonávat strach?
 

Musel. 
 

Při tom prvním skoku a teď už je to zažitá rutina?
 

Já se přiznám, že ten první seskok si nepamatuji, jestli jsem měl strach. Měl jsem obrovský respekt a ty smysly byly spíš strašně moc zahlcené spoustou nových informací a vjemů. Když jsme to pak zpětně hodnotili, tak jsem udělal všechno správně, ale ten skok si prakticky nepamatuji.

 

Jak dlouho trvalo, než jsi se parašutismu mohl začít věnovat profesionálně?
 

Dva roky jsem skákal v Jihlavě v aeroklubu, pak jsem šel v roce 2002 jako voják základní služby do Prostějova na Duklu. V letech 2003 - 2004 jsem byl jako hostující sportovec na Dukle, což znamená, že jsem mohl skákat, ale nebyl jsem placený. Takže jsem se živil nějakými brigádami a od roku 2005 jsem voják z povolání.
 

Z jaké výšky se skáče?
 

Záleží samozřejmě na té disciplíně.

Pokud bychom se bavili o přesnosti přistání, tak je to 1 km. Individuální akrobacie z volného pádu se skáče z 2200 m a skupinová akrobacie je z 3200 m. Když se skáčou tandemové seskoky a seskoky pro radost, tak samozřejmě čím výš, tím líp, ale standartní výška jsou 4 km.

Jinak se může skákat z jakékoli výšky, která dovolí mít v předepsané výšce bezpečně otevřený padák. 
 

Dokážeš spočítat, kolik zhruba jsi absolvoval skoků, za celou svou kariéru?
 

Já mám něco kolem 8,5 tisíce skoků. Mám to všechno zaznamenané v telefonu, ale nemám to sepsané dohromady v jednom záznamníku, takže přesný počet ti nepovím…
 

Co považuješ za svůj největší úspěch?
 

Jednoznačně své dva syny. (usmívá se)
 

Aby ne :-) Ale když se na to podíváš po profesní stránce?
 

Tak podívali jsme se na spousty zajímavých míst. Sice to asi nikdy nebude tak zábavné, jak si všichni myslí, protože my během těch závodů opravdu nemáme čas se někde procházet a někam vycestovat, takže většinu té doby strávíme na letišti. Občas se někam podíváme, ale není to tak často… 

U nás jsou ty soutěže tak, že když trvá 14 dní, tak většinou tak 12 dní prostě skáčeme a musíme být na tom letišti od rána do večera. Prostě nemáme šanci se někam dostat. 

Ale jinak nevím, co na to odpovědět. Jo tak od roku 2013 jsem byl v týmu, který jezdil na vojenské mistrovství světa, udělali jsme 2x absolutní mistry světa, mistry světa v přesnosti přistání… 

Ale vždycky budou největší úspěch ti naši dva tajtrlíci.
 

A k závěru – co tě teď čeká?
 

No co nás teď čeká… Skáčeme, když to počasí dovolí - musí být alespoň trochu teplo, bez deště, větru a aby nebyly mraky, v nějaké rozumné míře. 

Náš limit rychlosti větru je 8 m/s, spíš tedy sedm - pro tu přesnost přistání, protože ty padáky jsou velké, pomalé a to už bychom jenom couvali a nikam se nedostali. (smích)

Řekněme těch 7 m/s je pro nás limitující. 

Taky trénujeme, to skáčeme třeba 4 až 5 skoků dopoledne, stejně tak odpoledne, takže při takovém tréninkovém dni stíháme něco mezi 7-10 seskoky. 

Také míváme dva týdny soustředění v Polsku, kam jezdíme za rychlejším letadlem. V Prostějově skáčeme z Anduly, což je relativně velké, pohodlné letadlo, ale ta stoupavost není zrovna ohromující. V Andule to vyjde za celý den seskoků až na 1,5 hodiny času jenom v letadle a to bývá často dost vyčerpávající… Takže jezdíme za Finistem, ve kterém vystoupáme do 2200 m za 6 minut.